… jako bychom se octli v roce 2008, před dokončením hospice a zahájením jeho provozu.
Naše kuchyň se po ničivém požáru pomalounku dostává do sympatičtějšího vzezření. Už nesmrdí kouřem, voní barvou. A na cestě je v tuto chvíli nové vybavení v hodnotě půl milionu korun…
Děkujeme za ohromnou podporu, které se nám od Vás dostalo a dostává. Za nabídky pomoci, vstřícnost, za hmotné a peněžní dary drobné i ty velké… Za akce a sbírky, které pro nás pořádáte: Dětské rybářské závody v Poříčí nad Sázavou, Tesco Česko, Zábavný KVÍZ, H&F centre foundation, Sbor dobrovolných hasičů Čtyřkoly, Kafíčko, Římskokatolická farnost Jílové u Prahy, Farní sbor ČCE v Benešově a další milí ambasadoři.
Tolik nám pomáháte. Držíte nás, a my tak můžeme dělat vše pro to, aby byl náš kuchařský tým zase ve svém. Aby mohla být naše kuchyň opět dějištěm malých zázraků i posledních přání…
Příběh „Cecílie“ z roku 2020 aneb proč nás i dočasná ztráta kuchyně tolik bolela a bolí…
Listopad 2020…
Pandemie Covidu v plné síle. Platí nejpřísnější protiepidemická opatření. V čase, kdy obyčejně hospicem proudí davy návštěv a hostů adventních akcí, je ticho. Hrozivé ticho. Místo předvánoční nálady jsme plní obav, zda ustojíme nákazu v řadách kolegů a pacientů. Covid kosí jednoho za druhým. Těžké průběhy. V přímé péči slouží už jen hrstka odolných. Potkáváme se v noci v suterénu hospice, když si ochrannými pomůckami olemovaným unaveným pohledem sdělujeme nesdělitelné.
Útlý tým fundraisingu se tou dobou přestěhoval do hospicové kuchyně ve snaze upéct půl tuny dobročinného vánočního cukroví… Alternativní plán za výpadek adventních benefičních akcí. S výtěžkem se v rozpočtu počítá, tak děláme, co můžeme.
Nový příjem. Cecílie. Přichází ve špatném stavu s kratičkou prognózou dožití. Dnes vaří Alena. Jako obvykle, vytvoří kartičku se jménem pacientky, kterou se označuje termobox s jídlem. Čeká na pokyny. Diety, přání, alergie… Tady dole v kuchyni vnímají pacienty skrze jídlo. Vědí o nich docela dost. Zda jsou vděční jedlíci, vybíraví kritici, kdo je na sladké a kdo nesnáší rajčata… Přesně vědí, jak se pacientovi daří. Dostanou-li pokyn mixovat, pacient se zhoršuje. S opakovaným návratem netknutého jídla tuší blízký konec. A pak telefonát z patra a kartička se jménem z nástěnky zmizí…
Jméno Cecílie zde chvíli visí bez pokynů. Paní spí, nejí. Konečně snad za dva dny první informace. Kaše. Alena se pouští do práce. Neúnavně 5x denně posílá nahoru výsledek svého snažení. Porce se vrací dolů netknuté. Ani lžička. „Co já bych jí vymyslela…“ mumlá si pod nos. A zkouší dál. Jablíčka se skořicí. Hrušky. Rýže. Vločky. Tvaroh… Nic. Ani jedna jediná lžička.
„Co mám dělat, aby se najedla? Už jsem zkusila snad všechno…“ zoufá si po několika málo dnech, pořád vymýšlí nové a nové kombinace. Neúspěšně. Až pak jednou odpoledne při přípravě večeří vykřikne: „Já už vím. Potřebuje silný vjem.“ Kaši tentokrát pořádně osladí. Ochutná. „Ježíši, to je síla, tohle musí cítit, i kdyby nechtěla…“. Termoboxy jedou potravinovým výtahem nahoru. Za pár hodin se vrací zpět do kuchyně. Alena netrpělivě otevírá jako první ten se jménem Cecílie. Několik lžiček z porce chybí… „Myšička! Myšička malá, snědla!“ Alena tančí po kuchyni. Opravdu tančí. A já brečím a říkám si, že tohle musím začít zaznamenávat, aby se lidé venku dozvěděli, co je to hospicová péče. Přesně tohle. Hledání, kouzlení, plnění všemožných přání. Na každé nuanci zde záleží.
Cecílie po několika dnech zachutnalo snad úplně všechno. Dokonce jedla i normální jídlo. Alena kouzlila a se spokojeným úsměvem vyndávala prázdné talíře z jejího boxu. Byl to dlouhý týden, v neděli večer Alena odjíždí spokojeně domů s vizí dvoudenní pauzy. Ve středu ráno se vrací do práce s nápady, čím dnes Cecílii překvapí. Její jméno ale na nástěnce chybí…
~ Jana, PR & FR